I když už můj život skončil, i když jsem o něj tak moc stálo, přesto bylo rozhodnuto jinak. Přesto všechno bych vám všem chtělo dát vědět, jaký byl jak jsem ho prožilo a jak dlouho trval. . .  

 

Ani nevím jak se to stalo, ale najednou, tak z ničeho nic, jsem začalo pociťovat příjemné teplo, příjemné vibrace a začínalo jsem cítit intenzivní tep a tlukot srdce své matky. 

Netrvalo dlouho a cítilo jsem určité bublání, lehké pnutí a různé převalování,. . . chvíli na mě něco tlačilo ze shora, chvilku zase zdola a tak se to všelijak měnilo. Nevědělo jsem, co to je a ani odkud to přichází, ale dobře jsem vědělo, že mi z pupíčku čouhá malinká šňůrečka a vždy když to v ní klouže, mám pocit plného bříška. Vím,  že je mi tu teplo a cítím tu bezpečí a silný tlukot srdce své matky. 

Tak, a je to tady, . . .

Vůbec nevím co se děje, ale cítím že to se mnou začíná házet ze strany na stranu, cítím velké pnutí které se stále zvětšuje a jakoby na mě někdo ze strany tlačil a stále víc a víc,… začínám se sklouzávat a nevím kam, začínám se odpojovat a moje okysličená šňůrka je najednou úplně volná, cítím velký tlak a vůbec nevím, co se to děje. Tep mé matky se stále zrychluje a je cítit víc a víc, ale najednou se mi vzdaluje a já ho přestávám vnímat. A co to je tam dole? Tam je jakoby světlo a ten někdo kdo mě zezadu tlačí mě k němu stále víc a víc přibližuje,. . . Snažím se být vklidu a úplně se uvolnit.

Áááááááááááááááá . . . jsem venku, jsem obalené v tak kluzkém pytlíčku, a ne a ne se z něho dostat. Najednou mě někdo pomáhá pytlíček protrhnout a ani nevím jak, už cítím teplo a jak mě olizuje jazýček mé matky. Aha, už jsem na to přišlo,… právě jsem se narodilo. . . 

Je to ale zvláštní, i když nevím co to je, co to mám v tom nosánku, nevím co to cítím za dotyky, nevím co to ovládam ze stran, ale máchám s tím co mi síly stačí a snažím se dostat za tím, co mám v tom čumáčku. Cítím na koncích mého těla zvláštní dotyky, cítím na bříšku takové tření a čím víc se snažím dostat k tomu teplu a vůni v čumáčku, tím víc cítím svou maminku, která mne právě přivedla na svět. 

Hm, Hmm, Hmmmmmmmmmmmm je to zvláštní , je to lepkavé ale mám na to hlad. Tak a jeto, právě jsem se přisálo k tomu dobrému, co z toho teče ta tekutina a snažím se jí vysát co nejvíce a mými okolními tlapkami plavu a tlačím se co to jde . . .

Cítím i další trhané pohyby, nevím co to znamená, ale i tak saju a saju. Je mi trochu divné, že nyní ten pocit co jsem mělo ze šňůrky mám také v bříšku když saju tlamičkou, ale je mi to jedno, začínám být unavené a stále ze mě vychází jakýsi pískot. Kříčím na plné plíce a raději si zalezu zase zpátky do teplého pokojíčku, odkud jsem vylezlo. 

Ha ale ono to nejde? Všude je tma, není nic slyšet. Nalevo cítím chlad a napravo cítím teplo a můj nosánek mi říká, že je tam pach mé matky. Pach, co to je pach? Nevím, ale plazím se tam, pěkně si zalezu do toho chlupatého kožíšku plného tepla, a zkusím usnout, mělo jsem to dnes náročné. 

 

Už se probouzím, uuž se probouzím, a zase cítím prázdné bříško, pískám a někdo po mě pořád šlape. Opět cítím,  jak mě má maminka olizuje a já se opět snažím dostat k tomu dobrému, co jsem nasával nedávno. Jsem tu, ale kde to je? M, mm, mmm,.. už to mám tak a tedka z toho vyždímu co se dá. . . hmmmm je to ale dobrota a bříško už zase začínám mít plné, tento pocit se mi moc líbí !!!

 

Zase spím. Vždy, když se vzbudím, nebo mě moje maminka vzbudí, vím že je čas jít vysávat k cecíkům a pak vždycky spím, maminka mě olizuje a já se k ní do teplíčka vždy tak ráád vracím. Je mi u ní moc krásně.

Takhle to jde pár dní, hodně piju a hodně spinkám. A já se najednou vzbudím,. . . a hej vy tam, co se to děje?? Co se to stalo ?? Na hlavíčce vidím dvě malá světýlka, jakto ?? Nevím o co jde, ale cítím se v teple a v bezpečí, tak mě to až tak moc neznepokojuje, hlavně že mám svou maminku a vždy když ji cítím, zalezu k ní pod packu tam, kde cítím tlukot jejího srdce. Bije už klidně a pěkně mě uspává. 

Pěkně papám, lísám se, lezu a najednou, no světe div se, já vídííím !!!!! Vidím svou maminku, vidím ty deky po kterých jsem lezlo a cítím své brášky a sestry, které se stejně jako já hrnou k mamince a dobrému mlíčku. 

Hurááá !! nejsem samo, mám sourozence !!! 

Tak, a teď je všechny obejdu a prozkoumám. Někteří už otvírají pusinku, ale nic z toho, Hm, nevím co dělají. Já otvírám také, ale nic to nedělá. No nevadí, třeba to za čas poznám, o co jde,. . .

A je tu další a další týden, všechno vidím, všude to zkoumám, běhám, skáču dovádím jak jen to nejlépe dovedu. Dokonce už vím, že tu s námi jsou také lidi. Moje maminka mi to sdělila, že jsou to páníčci, kteří se o ni starali, když mne nosila v bříšku, v tom teplém pokojíčku. Prý mají dvě ruce a zvláštní hlas,.. Hlas, co je to hlas? Hm,.. nevím o čem mluvila, ale brzy už to určitě poznám , . . .

 

A je tu velký den, pokaždé když k nám přijde člověk, a sáhne na mě, vždy běhám sem a tam, vždy skotačím ze strany na stranu, a vždy hoodně otevírám pusinku. Snažím se ho upoutat co nejvíce to jde, tahám na podlaze vše co najdu, běhám mu mezi nohama a skáču na něj, aby mne vzal do náruče. Chtělo bych také poznat, co je to ta ,,člověčí láska,, a jaká vlastně je? Mám toolik otázek, na které neznám odpověď. Mám tolik pocitů a mám tolik radosti a tohle všechno chci i předat a ukázat lidem. Mám tolik cílů a mám toho ještě toolik co objevovat. 

Nastal den s velkým D,. . . 

 

Velký člověk mě se sourozenci bere jednoho po druhém a dává nás do ohromné tašky. Nevím co se děje, ale mám z toho trochu strach, protože moje maminka s námi nejede. I když se celou tu dobu ptám co se děje, nikdo z nás to neví . . . . .

Vidím z okénka jak je cesta rychlejší a rychlejší, hází to se mnou tak různě a moji sourozenci jsou také na cestě se mnou. Všem nám klimbají hlavičky ze strany na stranu. Nikdo nevíme co nás čeká,. . .

Možná jedeme k novým opravdovým páníčkům, jak nám říkala naše maminka, která zůstala u nás doma v pelíšku, možná konečně poznám svůj nový opravdový domov,. . .

Auto najednou zastavilo a my všichni šup šup honem ven. 

Jsme v bílé ordinaci, která zvláštně voní.

Najednou si nás člověk bere jednoho po druhém a dává mé sestry a mé brášky jinému člověku, který má na sobě bílý plášť. Mám z toho smíšené pocity. Aaaž dojde na mě. Nechci k němu jít, volám na svého člověka, aby mu mě nedával, ale asi mne neslyší,… 

 

Odnesli mne někam pryč, jsem tu samo a nevím proč. Najednou cítím jak mě něco píchlo, a znova a znova, chce se mi plakat a chce se mi spát a tak si lehám, stále dýchám a vím, že mám na hlavičce nějaké dráty. Je mi to nepříjemné a tak se snažím usnout, třeba až se vzbudím, bude to jen zlý sen. 

 

.

.

.

Už se probouzím a najednou vidím nad sebou našeho člověka, vidím že mu ten druhý člověk v plášti dává nějaké papíry ale neslyším co mu říká. Ano, papír se nahnul a já vidím, že je moje jméno tak krásné a čitelné a pod ním? Pod ním jsou jen dvě velké tlusté čáry,.. 

Ano, jak bych mohlo vědět co kdo říká, jak bych mohlo vědět na co jsou ta ušiska na hlavičce, když jsem právě zjistilo, . . . že neslyším,. . .

Já neslyším . . . . . , nevím co to je a nevím kde to mám najít, ale snažím se hned radostně vrtět ocáskem a olizovat všechny a jásat aby si všimli jaké jsem krásné, radostné a láskyplné štěně.

Vidí mě? Snažím se jak nejlépe to umím . . . 

Můj člověk se tak prazvláštně zašklebí, až je mi z toho do breku. Raději už myslím na svou maminku a strašně mooc se těším, až ji opět uvidím, až ji opět obejmu a až si spolu zase budeme hrát i s ostatními bráškami a sestříčkami. Už se na to mooc těšííím !!!

Jenže, . ..

Najednou mě člověk v bílém plášti bere a odnáší. Bere mě někam dozadu, do jiné místnosti, která se mi vúbec nelíbí. Otvírám na člověka pusu, volám a strašně se snažím aby mě pustil na zem, ale marně,…

Slibuji mu, že když mne pustí, udělám úplně všechno, co si bude přát,. . . nebudu už nikdy kousat boty, nikdy se nevyčůrám tam, kde nesmím, nikdy už nebudu párat koberec, nikdy už nebudu stahovat záclony, nikdy ve svém životě už nevyhrabu žádnou díru, jen když mne pustí na zem. Moc ho o to prosím, prosím, prosíím,…

 

Nepustil mě. . . 

Odnesl mě a opět vidím že natahuje stříkačku. Říkám si, že se jim to asi nepovedlo, tak musí znova. Snažím se být za všech okolností moc statečné a říkám si, že to všechno vydržím, jen ať už jedu domů. . . Třeba tu konečně najdu a poznám co je to ten ,, SLUCH,, . . .

Auu, au,.. už to zase štíplo, zase znovu to cítím. Cítím jak se mi začíná chtít spát, moc si přeji aby tu byl někdo se mnou, hoodně volám na svou maminku, aby za mnou přišla a pomohla mi, že už to nemůžu vydržet a hodně se z toho celé klepu. Kde je moje maminka, proč tu není ?? Kde jsou moji sourozenci ?? Proč mi o tomhle nikdy nic neřekla ?? Proč tu není aspoň můj člověk, který by mne držel za packu a hladil mne po čumáčku a po hlavičce.. ???

Ale, co se to děje??? Najednou mi začínají brnět tlapičky?? Pomozte mi někdo,.. prosím vás pomozte mi, to co do mě tlačí tou velkou injekcí mě strašně štípe a brní mi z toho celé tělíčko. Proč to děláte?? Co jsem tak strašného provedlo? Vždyť se na mne vždycky každý usmíval, vím, že jsem rozkousalo páníčkovi boty, ale slibuji že už to nikdy neudělám !!! 

Cítím, jak ze mě vyprchává život, cítím jak je to jiné, než to před tím, ale já jsem pořád tady a že neslyším?? To přeci nevadí !!! Já vám tady slibuji, že ten sluch najdu a získám, slibuji že ho budu hledat, budu to nejhodnější štěňátko a ten sluch si vyprosím za všechno na světě, jen mne prosím odneste zpět domů k mé mamince, která na mne určitě čeká. Chci cítit její olizování, chci cítit její teplo a její lásku. Mám před sebou ještě celý život a chci poznat celý svět. Rádo bych vědělo, co je to ta člověčí láska, mít svého vlastního pána, rádo bych poznalo ty výstavy, o kterých mi moje maminka vyprávěla, chtělo bych zažít skákání přes překážky a poznat strejdu a tetu od mojí psí maminky. Rádo bych udělalo nějakého člověka také šťastným, moc vás prosím, vy v těch bílých pláštích, prosím vás, pusťte mne ven, já chci žíít !!!!!

Jenže nejde to, nemůžu se už hýbat. . .

Za jakou cenu se mne zbavujete? Jakou cenu má můj život, vždyť můj život trvá 10-15 let. Každé odloučení mi působí smutek. Pamatujte, Vy jste si mě pořídili, dejte mi čas, abych pochopilo co ode mne chcete.

Důvěřujte mi, nikdy Vás úmyslně nezklamu. Nehněvejte se na mě, toto je moc tvrdý trest. 

Já mám jenom Vás. Nikdy jsem Vám nijak neublížilo.

Povídejte si se mnou, i když Vaše slova neslyším, stačí mi vás cítít a vidět,.

 

Jestli jsem dělalo chyby nebo jsem nemohlo něco splnit, nebylo mi dobře nebo jsem bylo unavené.

Moc bych si přálo zůstat. Buďte v mých těžkých chvílích se mnou. Nechci tu být samo.

S Vámi je pro mne všechno lehčí, přeji si aby tu byla moje psí maminka a naposledy mne olízla čumáček.. 

Již cítím, že se můj čas naplníl, nenechte mne trpět, zachraňte mě, přiveďte mou maminku !! 

Za jakou cenu mi to ten člověk dělá, za jakou cenu mě má maminka nosila pod srdcem? Za jakou cenu moje maminka přijímala potravu, i když jí nebylo moc dobře, ale věděla, že mne nosí pod srdíčkem, za jakou cenu měla bolesti, za jakou cenu jí bývalo často nevolno, za jakou cenu mne přivedla na svět i když měla bolesti, za jakou cenu jsem se narodilo a poznávalo aspoň část  žití na tomto světě, kterí jsem znalo z bedýnky, za jakou cenu jsem se těšilo z radostí mého malého dětského života a za jakou cenu jsem se narodilo, když můj maličkatý život skončil dřív, než jsem stihlo dostát svého slibu a najít ten ,,SLUCH,, který mi jako jediný chyběl. . . ????? Proč mi nikdo nedal šanci abych to aspoň zkusilo, a proč mi nikdo nedal šanci se s mojí psí maminkou alespoň rozloučit a naposledy jí obejmout a olízat jí čeníšek,. . . ??? co jsem udělalo, proč jsem se narodilo, ZA JAKOU CENU JSEM ŽILO TĚCH PÁR TÝDNŮ . . . ? ? ? ? ?

Člověk v bílém plášti  ukončuje můj štěněčí život, prosím, nechci tu být bez své maminky. . . . . .

 

Odešlo jsem , . . .

 

A mé dětské mrtvé tělíčko leží na stole, . . . 

 

,, V nebi jsem se dozvědělo, že můj chovatel a veterinář nazvali můj odchod selekcí, na kterou svedli mou sprostou vraždu! V nebi mi už ale nedokázali říct, proč to můj chovatel udělal, proč mi nedal šanci na život . . . a Já jim tak moc věřilo . . .

 

Autor: Věrka Hejtíková  

Foto zdroj: google.cz